Miroslava PeckováChování zvířat v sobě často nese něco, co se těžko popisuje slovy. Každý, kdo někdy žil se psem nebo kočkou, zná chvíle, kdy se jejich pohled zastaví na prázdném místě, tělo ztuhne nebo se naopak uklidní, jako by reagovali na něco, co lidské smysly nezachytí. Právě tyto momenty otevírají otázku, zda zvířata vnímají víc než my.
Jak zvířata vnímají svět kolem sebe
Zvířecí smysly fungují jinak než lidské. Psi registrují pachy, které jsou pro člověka naprosto nepostřehnutelné. Kočky reagují na jemné pohyby, změny světla a vibrace v prostoru. Některá zvířata vnímají frekvence a barvy, které lidské oko ani ucho nezachytí.
To samo o sobě vytváří prostor pro situace, kdy zvíře reaguje na něco, co člověk nedokáže identifikovat. Někdy jde o zvuk, proudění vzduchu nebo změnu tlaku. Jindy se ale reakce objeví bez zjevné příčiny.
Kočky a jejich zvláštní vztah k prostoru
Kočky působí, jako by měly k prostoru kolem sebe jiný vztah. Často si vyberou konkrétní místo v místnosti, kam se pravidelně vracejí. Zírají stejným směrem, sledují něco očima, i když se zdá, že tam nic není.
Jejich reakce bývá klidná, soustředěná, někdy až ostražitá. Srst se může lehce zvednout, pohyby zpomalí. V jiných případech si kočka k danému místu lehne, začne příst nebo se chová uvolněně, jako by vnímala něco známého.
Kočky bývají tradičně spojovány s ochranou prostoru a jemnějšími rovinami vnímání, zatímco psi se častěji vážou k ochraně fyzického světa. Právě tento rozdíl může vysvětlovat, proč kočky reagují na podněty, které lidské oko nezachytí a které někdy míjejí i pozornost psů. Není náhodou, že ve starověkém Egyptě měly kočky výjimečné postavení a byly vnímány jako bytosti s přístupem k oblastem, kam se člověk běžně nedostane.
Psi a jejich ochranný instinkt
Psi reagují jinak. Jejich chování bývá přímočařejší a výraznější. Štěkání do prázdna, vrčení, napjaté tělo nebo snaha postavit se mezi majitele a určité místo v prostoru patří mezi časté projevy.
Psi jsou silně napojeni na prostředí i emoce lidí kolem sebe. Pokud v prostoru zaznamenají něco, co vyhodnotí jako narušení bezpečí, jejich reakce přichází okamžitě. Zároveň ale existují situace, kdy pes zůstává klidný, sleduje jedno místo a působí vyrovnaně, téměř soustředěně.
Rozdíl v chování často souvisí s tím, jak daný podnět působí na jejich vnímání.
Rozdíly v reakcích podle typu přítomnosti
Zvířata reagují především na pocit, který v nich určitý vjem vyvolá. Pokud je reakce napjatá, tělo ztuhne nebo se objeví neklid, zvíře dává najevo opatrnost. Pokud je chování klidné, uvolněné nebo dokonce přítulné, vnímá prostředí jako bezpečné.
Kočky v takových chvílích často zůstávají na místě, pozorují a vyhodnocují situaci. Psi se buď snaží upozornit, nebo naopak zůstávají blízko svého člověka.
Zvířata v tradicích a starých představách
Napříč historií se zvířata objevují jako bytosti, které stojí blíž hranicím mezi světy než člověk. Ne proto, že by jim lidé připisovali nadpřirozené schopnosti z potřeby víry, ale proto, že si po generace všímali jejich chování v okamžicích, kdy se dělo něco neobvyklého.
Kočky byly často spojovány s ochranou prostoru a s místy, kde se něco „drží“. V domácnostech si vybíraly stejná zákoutí, reagovaly na prázdná místa a jejich přítomnost působila jako tichý dohled nad prostředím. Psi naopak zaujímali roli hlídačů, kteří reagovali na narušení prostoru okamžitě a bez váhání, ať už šlo o skutečné nebezpečí nebo něco, co člověk nedokázal rozpoznat.
Tyto role se objevují opakovaně napříč kulturami, aniž by spolu měly přímý kontakt. Společným jmenovatelem bylo vždy pozorování. Zvířata reagovala dřív než lidé, jinak než lidé a často bez zjevného důvodu. Právě tato schopnost vnímat prostředí bez filtrování myšlenkami vedla k přesvědčení, že zvířata mají přístup k vrstvám reality, které člověk běžně přehlíží.
Co zůstává otevřené
Otázka, zda zvířata skutečně vnímají duchy nebo anděly, zůstane otevřená. Do jejich prožívání nevidíme a jejich svět funguje podle jiných pravidel než ten lidský. Mnohé reakce lze vysvětlit smyslovou citlivostí, instinktem a schopností zachytit změny v prostředí dřív, než si jich všimneme my. Přesto existují chvíle, které do těchto vysvětlení úplně nezapadají a zůstávají osobní zkušeností těch, kteří je zažili.
Právě v těchto okamžicích se ukazuje zvláštnost zvířecího vnímání. Nesnaží se nic dokazovat ani pojmenovávat. Prostě reaguje. A někdy nám tím připomíná, že svět není tvořen jen tím, co dokážeme racionálně uchopit, ale i vrstvami, které se dají pouze cítit a pozorovat.
